Vietnam 2016 jiný kraj, jiný mrav

Po přistání v Hanoji letiště působí prostorně a spořádaně. Potkáte dost policistů u přepážek, ale někteří se i usmívají. Po levé straně při příchodu ke kontrole pasů je přepážka, kde Vám vystaví vízum. Nejdříve si úředníci vezmou pasy, zvací dopis a fotku a chviličku si počkáte. Pak vrátí pas a zaplatíte 25 USD na osobu. Poté čelem vzad a hurá do Vietnamu přes kontrolu pasů. Jezdící schody do přízemí vedou k pásům s kufry a pak jen přes poslední dveře a jste v příletové hale, kde čekají řidiči s cedulkami. Ještě malé zdržení na výměnu peněz (směnárny mají „překvapivě“ stejný kurz) a můžete nasednout do auta. Transfer do centra Hanoje zabere necelou hodinu.

Hanoj

Cestou si začnete zvykat na totální mumraj. Silniční pravidla tu prý jsou, ale když tu není policista, kdo by je dodržoval. V Hanoji žije údajně 10 mil. obyvatel, ale je tu 5 mil. motorek a skútrů. Jezdí se bez pruhů a kdo víc troubí ten jede a to i v protisměru. Do toho všeho se motají lidi. Aut je tu o poznání méně a není se čemu divit, neměly by kde projet. Na motorkách se vozí totálně vše – celá rodina i s miminem, stěhuje se nábytek či lednice, káva v sáčku. Za jízdy se klábosí s kamarádkou, jenž jede na vedlejším skútru v kostýmku a lodičkách a nebo se serfuje na mobilu. Hrozně se divím, že za ty dva dny jsme nepotkali bouračku.

Ten pravý mumraj je však ve staré části Hanoje, zde se hemží i pěší, prodavači všeho možného, popeláři hrající dětskou melodii a vtom všem si místní i turisti dávají jídlo na ulici na plastových židličkách na chodníku. Chodníky jsou kapitola sama pro sebe, slouží jako parkoviště pro motorky, prodejní plochy i místo pro výrobu věcí, nikoli pro chodce. Uličky jsou zajímavé v jedné se prodává a vyrábí věci z nerezu, v druhé jsou samé knoflíky a to krámek vedle krámku a tak dále. Trochu nepochopitelná konkurence.

Hotely jsou luxusní, ale tak jako všechny domy nemají na šířku více jak 10 metrů, no spíše 7. Pater tu budovy mají různě od 3 do takových 10. Všude klimatizace, asi by to bez ní nešlo alespoň čistí vzduch. Pokoje jsou malé, ale mají vše co je potřeba.

Halong Bay

Cesta autem trvá z Hanoje cca 4 hodiny. Dvakrát za cestou se zastaví na čistých záchodech. První zastávka je v obchodech určených pro turisty – prodej drahých ručně vyšívaných obrazů, soch, šperků a mnoha dalšího. Některé věci se dají o dost levněji koupit v ulicích měst. Druhá zastávka je na farmě, kde chovají perlorodky. Místní Vám ukáží, jaké druhy zde chovají a co je potřeba udělat aby mohli perly vypěstovat. Samozřejmě nezbytná je prodejna jak samostatných perel, tak i hotových šperků. Pokud chcete doma udělat radost, zde nákup za zvážení stojí.

Příjezd do přístavu Halong Bay je po pobřeží, jenž je lemováno několika hotely ať už dostavěnými či nedostavěnými. Voda v zálivu je zelená, na koupání to

moc není. Krásné jsou skály v zátoce. Hromada lodí, jenž mají všechny bílou barvu kotví u mol. Některé jsou v horším jiné v lepším stavu. Zajímavé je zjištění, že na několikadenní plavby jezdí lodě vždy dvě. Jedna s kajutami, kde se ubytujete a menším barem a druhá pro společné setkání v restauraci.

Plavba je celkem poklidná, ale i zde pokud se potká více lodí klakson je na místě. Výhledy se střídají mezi krásnými skalami a ne moc pěkným výhledem na město. Pokud je loď v klidu mezi skalami je to idylka a člověk chápe proč toto místo je na seznamu UNESCO.

Návštěva jeskyní není pro ty co nemohou po schodech. Jeskyně však berou dech svou velikostí. Následuje nalodění a pro nás návrat do Hanoje. Cestou ještě zastávka na záchod, opět v obchodě s předraženým zbožím.

Mai Chau

Hory Mai Chau jsou také zhruba 4 hodiny cesty z Hanoje. Po cestě se zdá Hanoj nekonečná, neboť zhruba 2 hodiny jedete zástavbou. Je pravda, že maximální rychlost řidiče byla tak 50 km za hodinu. Po zhruba dvou hodinách začíná provoz slábnout a uhýbáme směrem do hor. Kopečky jsou zajímavé a lidí stále méně. Poslední hodinu vyjíždíme opravdu vysoko přes kopce a pak se otevírá výhled na údolí s rýžovými políčky. Projedeme několik vesnic a jedno o trochu větší městečko a uhýbáme na úzkou silničku. Poslední km je jen pro jedno auto.

V celém údolí jsou domečky na kůlech, kde lidé bydlí v patře a dole je zázemí pro zvířata. Dnes už je vše s elektřinou. Lidé jsou více podobní Thajcům nežli Vietnamcům. Na políčkách s rýží jsou v tradičních slamáčcích místní ženy a něco tam vybírají. Je období asi po sklizni, tak políčka jsou spíše do hněda s několika stébly zelených výhonků.

Příjezd do Mai Chau Eco Lodge je příjezd do luxusu a oázy klidu. Výhled na políčka a část údolí před sebou lemují hory se svou zelení. V dálce jsou vidět příbytky místních na kůlech a čas od času po úzké panelové cestě projede motorka nebo kolo.

Lodge je plný zeleně, vilky jsou prostorné a ty nejlepší s vlastním bazénem v přízemí. Také vlastně bydlíme v domečku na kůlech. Dole zmíněný bazén a nahoře prostorná ložnice s obkladem dřeva a kamene, koupelnou s luxusní kádí tak pro celou rodinu na vykoupání, umyvadlo z kamene a venkovní sprcha ve vlastní zahrádce. Na přední terase ideální místo na relaxaci s výhledem na rýžová pole a hory.

Odpoledne jsme stihli si půjčit na chvilku kola a dojet do nejbližších vesnic, plus jsme se odměnili masáží. Jídlo je kvalitní za ceny odpovídajícím našim doma. Večer jsme ještě shlédli vystoupení místní taneční skupiny.

Danang a Hoi An

Přelet do Danangu z Hanoje netrvá čistého času ani hodinu. Let s Vietnam Air je bezproblémový s možností zavazadel do 20 kg. Ač vnitrostátní let, letadlo je velké a docela nové (Airbus A321). Po příletu opět bez problémů nacházíme svého řidiče s cedulkou s naším jménem. Úlevou je, že je tu klidná doprava dost podobná té v Evropě. Jen řidič si dělá legraci, že Vietnamci nejezdí ani jako Angličané vlevo, ani jako Američané či my vpravo, ale uprostřed. Po necelé hodině jsme v hotelu v klidné části Hoi An na břehu řeky.

Druhý den zde, jsme absolvovali několik návštěv místních resortů a musíme konstatovat, že pláže lze využívat jen během místní letní sezóny od března do srpna (nyní v prosinci jsou zde příliš velké vlny jenž odnáší i písek z pobřeží). Zajeli jsme i na návštěvu do Furama Resort v Danangu a to je top co jsme v této oblasti našli. Nejlepší pláž a moc pěkný hotel.

Odpoledne si bereme kola a vyrážíme do centra Hoi An cca 3 km. Ze začátku je silnice celkem klidná. Čím blíže centru, tím větší mumraj. Kličkujeme mezi motorkami, koly i davy lidí, ať už místních či turistů zejména z okolních států. Bohužel dva dny tu vydatně pršelo, takže místní řeka je dost rozvodněna, to ale místním nevadí v nabízení plavení se na bárkách. Na ulici ještě vyzkoušíme palačinky ze sladkých brambor s banánem a nahlédneme do krámků a krejčovských dílen.

Saigon

Dnešní přelet z Danangu do Ho Chi Minova města neboli Saigonu byl opět bez problémů. Z letiště do centra města to je necelá hodina. Saigon je o poznání hezčí město se širšími ulicemi než Hanoj. Na ulicích je i zeleň a co nás překvapilo místní úřady si tu inventarizují i stromy. V parku i v ulicích má každý strom svoje číslo. Saigon se více podobá městům jenž známe v Evropě, běžně uvidíte nám tak známé značky. Mísí se tu vietnamské výrobky s top luxusními značkami. Aut je o poznání více a evidentně dražších. Motorky tu však mají hlavní slovo. Doprava se zdá o něco koordinovanější. Dokonce chodníky se dají používat pro chůzi, ale stejně je potřeba dávat pozor, zda nějaký ten motorista si to tudy nezkrátí.

Po příletu jsme hned s průvodcem a řidičem vyrazili po místních památkách. Místní jsou dost hrdí na historické budovy z doby francouzské kolonizace. Ať už jde o budovu opery, katedrálu Notre Dame i poštu. Mezi domy se nachází i budhistické chrámy. Pro nás byla asi nejzajímavější návštěva místního mrakodrapu odkud byl super výhled na velkou část Saigonu s klikatící se řekou. Poslední zastávka vedla navečer na místní tržiště – jde typické vietnamské tržiště, které známe i z Čech, ovšem několikrát větší.

Mekong

Po noci v rušném Saigonu vyjíždíme hned ráno do delty řeky Mekongu. Cesta je celkem poklidná a kolem silnice se střídají místní pidi domečky, se vším možným a s políčky. Po zhruba 2,5 hodinách jízdy jsme dorazili do přístavu. Lodičky jsou malinké se střechou a dosti hlučným motorem. Za několik minut doplouváme do Mekong Lodge.

Zde nás přivítá bujná vegetace. Ubytovaní je velice pěkné v přírodním stylu. Pokoje s venkovní koupelnou jsou v několika kategoriích, my dostáváme pokoj i s malým bazénem. Chvilka relaxace a je čas na oběd. Nejvíce nás zaujala sladkovodní ryba, jenž zde smaží i šupinami. Číšník ji však porcuje a maso přidává do rolek v rýžovém papíře. Uf, to jsme si oddechli, že nemusíme jíst ty šupiny.

Po obědě ještě chvilka volna a s průvodcem vyrážíme na projížďku na kole. Bohužel se začíná zatahovat obloha a po zhruba kilometru, kdy dojedeme k přívozu, se spouští tropický déšť. S kolem jsme dostali i pláštěnky, jenž nám všem hrozně sluší. Vypadáme jak zabalení v prezervativu a k tomu jedoucí na kole. Přívoz je extra starý, ale plave a nabírá i jedno auto a několik motorek plus nás na kolech. Po pár minutách jsme na ostrově uprostřed Mekongu. Na kole projíždíme cestičkami podél místních obydlí s políčky a sady plnými ovoce. Ke konci projížďky zajíždíme ještě k místním na ochutnávku ovoce a čaje. Plus tu jsou připraveni na turisty a spouští krátké představení s několika vietnamskými písněmi. Vracíme se na Mekong Lodge, kdy v přístavu přívozů sledujeme kontrast místních chudých domečků a nových motorek některých zdejších obyvatel.

Večer jdeme na hodinu vaření. Učíme se motat rolky a také připravit plněné taštičky do polévky. Plus nám kuchař ukazuje přípravu hlavního jídla v kombinaci okurky, ananasu, rajčete, cibule, bylinek a vepřového v sladko pálivé omáčce. Všechno i něco málo navíc nám pak končí u večeře na talíři.

Druhý den ráno vyrážíme po snídani na plavbu po řece. Nejdříve na lodi co zajišťuje i transfery, pak ale přesedáme na lodičku tak pro 5 lidí a ani se nehýbeme. Nikdo ji nechce převrátit a skončit ve špinavé vodě. Útlá Vietnamka pádluje ve stoje malými kanály mezi ostrůvky. Kolem jsou vidět místní domečky a ovocné sady. Po zhruba 30-ti minutové projížďce se vracíme na klasickou loď a plujeme směrem k plovoucím trhům. Bohužel dle sdělení našeho průvodce ty brzy z této části Mekongu zmizí. Staví se most a lidé budou moci z ostrovů své ovoce rovnou vozit na autech do Saigonu či jinam. Plovoucí trhy jsou takový velkoobchod, každá loď má nahoře na stěžni přivázáno, co prodává. My jsme zamířili na normální trh pro místní na pevnině. Zde se snad dá sehnat vše co místní kuchyně nabízí: ovoce, zelenina, rýže, rýžové výrobky, ryby, maso i žáby. Vracíme se do lodge a odpočíváme před odjezdem směrem letiště v Saigonu. Poslední rozloučení a transfer k autu během totální průtrže mračen. Hledáme třetí suché boty, neboť ty ze včerejšího dne ještě neuschly.

Ostrov Phu Quoc

Ostrov hned po příletu vypadá o poznání klidnější než cokoliv, co jsme navštívili předešlé dny. Hned první den je pro nás pracovní. Vyrážíme na prohlídky hotelů. Ze všech hotelů, co jsme viděli, nás nejvíce zaujaly čtyři. Každý je jiný a bude vyhovovat jinému typu klientů.

Salinda je moderní asi nejluxusnější velký resort jen 10 minut od letiště. Jeho přístup k hostům připomíná to, co známe třeba z Mauricia. Tóny klavíru u snídaně, zajímavý uvítací koktejl, perfektní servis, decentní výzdoba. Pár měsíců ji však ale ještě bude ovlivňovat výstavba na sousedním pozemku. Pak bude dokonalá. Druhým hotelem, co nás oslovil byla čtyř-hvězdičková La Veranda v koloniální stylu se zahradou v podobě krásně pěstěné džungli. Pro odpočinek třeba jen na Phu Quoc bez dalšího cestování může sloužit pětihvězdičkový resort s bungalovy přímo na klidné pláži jménem Chen Sea. Pokoje jsou velice prostorné v přírodním, ale luxusním stylu, možnosti masáží a restaurace těsně u krásné pláže. Perfektní a klidné prostředí.

A poslední milé překvapení na nás čekalo v Eko-lodgi jen se třemi hvězdičkami (dali bychom více) v Mango Bay. Toto je úplně něco jiného. Zahrada je jen sekaná bez velkého pěstování, restaurace na skaliskách přímo u moře s výhledem na obě pláže. Ideální místo pro rodiny i ty co chtějí šnorchlovat. Pláže jsou naprosto klidné a soukromé. Celý pozemek podél pobřeží odhadujeme tak na jeden kilometr. Pokoje jsou bez klimatizace, televizí, ale zato s venkovní koupelnou a částečným či plným výhledem na moře a kvalitním nábytkem v přírodním stylu. Místní restaurace nás také nadchla kvalitou a nápaditostí jídla.

Poslední den ve Vietnamu je odpočinkový i pro nás na plážích Phu Quoc. Už víme, proč to sem lidi táhne!