Aktivní poznávání Réunionu

V červnu jsem vyrazila na týdenní průzkum ostrova Réunion. Bohužel se mi k sobě nepodařilo nikoho sehnat, tím to pro mě bylo o to větší dobrodružství. V tomto období se teploty přes den pohybují kolem 27 stupňů, ale v horách může být v noci i kolem 10 stupňů. Každá strana ostrova má trochu jiné klima a velké výškové rozdíly se podepisují i na teplotě. Letěla jsem z Mauricia s leteckou společností Air Mauritius. Let trval asi 45 minut. Hned po příletu a vyzvednutí kufru jsem zamířila ke stánku našeho partnera Connections, který se stará o naše klienty. Dostala jsem vouchery k ubytování a pokyny, kde si půjčit předem zarezervované auto. K vypůjčení auta a složení zálohy je nutná kreditní karta. Po příjezdu do půjčovny mě ovšem čekalo první překvapení. Místo Renault Clio, které jsem si objednala, jsem dostala „trošku“ větší Dacia Duster. Což byla samozřejmě výhoda a rozhodně si nebylo na co stěžovat. V půjčovně však netušili, že mám občas problém s odhadem vzdáleností a že už mám za sebou pár malých nehod. 🙂 Proto jsem byla ráda, že mám plně pojištěné auto. Později jsem zjistila, že má moje nové autíčko snad všude senzory a vzadu kameru. To mě celkem uklidnilo a brzy jsme se skamarádili.

Jakmile jsem se vzpamatovala, vyrazila jsem směrem k mému prvnímu ubytování. Řízení vpravo pro mě byl velký nezvyk, protože jsem dojela z Mauricia, kde se řídí vlevo. Trošku jsem se bála, že budu zmatená a vjedu někde do protisměru. Moje mantra byla „Drž se vpravo, vpravo, vpravo“. Zvládla jsem to! Samozřejmě lidé, cestující z Česka, s tímto mít problém nebudou.

Od Réunionu jsem neměla žádná očekávání. Slyšela jsem sice od mnoha lidí pozitivní ohlasy, ale nechtěla jsem se nechat nijak ovlivnit. Ostrov znám teoreticky, díky práci, ale navštívit jej osobně je úplně o něčem jiném.

Hned když jsem se vydala na cestu, tak zhruba po půl hodině jsem vjela do oblasti Salazie, kde jsem měla naplánovanou prohlídku ubytování Jardins D´ Heva. Tato část ostrova je nejzelenější. Projížděla jsem průsmyky v horách lemované vysokými vodopády a byla jsem ohromená. V některých místech vodopády dopadaly přímo na cestu a párkrát jsem jimi i projela. Než jsem dojela na první prohlídku ubytování, tak jsem asi pětkrát zastavila, abych si udělala pár fotek a videí.

První zastávka byla v malebné a historické vesničce Hellbourg, která je označovaná za nejhezčí vesnici Francie. Ano, nejhezčí vesnice Francie je na Réunionu. Jsou tady typicky barevné kreolské domečky, do dnes v nich bydlí místní a nebo jsou přetvořeny na turistické ubytování. Absolvovala jsem krátkou prohlídku Jardins D´Heva a prošla se po okolí. Poté jsem zamířila do hotelu Sarana ve vesnici Mare a Vieille. To je mimochodem skvělý výchozí bod pro túry po Salazie, a také se zde dá přejít do vedlejší kaldery Mafate. Hotel je nový, moderní a je tu úžasný klid. V hotelu je SPA a vyhřívaný venkovní bazén s výhledem na hory. Musím také vypíchnout skvělou restauraci s menu navrženým od michelinského kuchaře. Moc jsem si pochutnala.

Ráno jsem vyrazila na první výšlap. Mým cílem bylo sejít do vesničky La Nouvelle, ta se nachází mezi horami v Mafate a nevede k ní žádná příjezdová cesta. Přijít se sem dá pouze pěšky, případně se dá využít helikoptéra, která zásobuje vesnici, odváží odpad, a také slouží jako transport pro místní obyvatele. Musím přiznat, že jsem byla nadšená. Ráda chodím po horách a trávím čas v přírodě. K tomu ještě být sama na cestě? Naprosto úžasné! Po cestě jsem měla výhledy na vysoké skalnaté stěny. Potkala jsem spoustu francouzských turistů a taky jednu krávu. Postupně jsem sestoupila do vesnice, která je opravdu maličká, ale k mému překvapení tam byla i škola a samozřejmě několik občerstvení pro turisty. Přemýšlela jsem nad tím, čím se tady asi tak lidé živí, co tu celé dny dělají?  Taky jsem potkala několik traktorů a nechápala jsem, jak je sem dostali.

Už po několikáté za pouhé dva dny mi spadla brada. Našla jsem místo, ze kterého byl úžasný výhled na hory a do údolí. Zpáteční cesta pak byla pořád nahoru, což bylo náročnější, ale zvládla jsem to. Celý výšlap byl na cca 15 kilometrů. Navečer jsem se vrátila do Hellbourgu a přespala v jednoduchém ubytování Relais des Cimmes.

Další den jsem si pro sebe přichystala výšlap k největším vodopádům ostrova Trou de Fer. Svoji cestu k vodopádům jsem začala v lese Foret de Belouve. Bylo to jako vstoupit do kouzelného světa. Ze začátku byl les hustý a tajemný. Cesta vedla po úzkých stezkách, kde bylo mnoho kořenů a kamení. Postupně začaly vystupovat obří kapradiny a dodávaly lesu zajímavou atmosféru. Tam, kde byl velmi bahnitý terén chytře postavili lávky, díky kterým byla cesta daleko příjemnější.  Během treku jsem také narazila na několik malebných potůčků a různorodé druhy rostlin a živočichů.

Po příjemné procházce lesem jsem dorazila na vyhlídku k vodopádům. Přímo k nim se bohužel nedá dostat. Vodopády jsou symbolem ostrova a tvoří jeden z jeho nejvýznačnějších přírodních úkazů. Jejich voda padá z vysokého skalního srázu do hlubokého kaňonu, vytvářejíc nádhernou kaskádu, která je obklopena bujnou zelení tropického lesa. Vodopády Trou de Fer jsou výjimečným místem. Fascinují každého, kdo se sem vydá a nabízejí ohromující pohled na sílu přírody a krásu tohoto ostrovního ráje.

Na noc jsem zamířila do centrální části ostrova. Ubytování La Ferme du Pommeau bylo jednoduché, ale příjemné. Přijela jsem poměrně pozdě, tak jsem šla rovnou na večeři. Přivítal mě pan šéfkuchař z Mauricia, který se mě zeptal, tak co by sis dala na jídlo? Mezitím mi namíchali skvělou piňa coladu a pan kuchař připravil výtečné kuřecí kousky se zeleninou a rýží.

Jelikož jsem měla předešlé dva dny aktivní, tak jsem následující program lehce zvolnila. Po snídani jsem zavítala do vesnice Sainte-Rose na pobřeží. V roce 1977 byla na Réunionu velmi silná erupce sopky Piton de La Fournaise a některé její části byly lávou zničeny. K mému úžasu kostel Notre-Dame-des-Laves zůstal téměř nepoškozen, můžete si jej tak prohlédnou a naproti němu zavítat do muzea, které si tuto událost připomíná. Já se šla podívat i k moři, kde jde vidět ztvrdlá láva vytékající do moře. Bylo to pro mě velmi zajímavé místo. Dále jsem pokračovala po pobřeží a kolem sopky. Zastavila jsem na několika místech, abych obdivovala sílu oceánu a vlny narážející na útesy. Snažila jsem se najít nějakou restauraci na oběd, ale v malých vesničkách nebylo nic otevřeno. Pak jsem narazila na malé bistro, kde byli různí řidiči aut, dělníci a náhodní turisti. Objednala jsem si bagetu s kuřecím masem a sýrem. Byla skvělá, není nad to začlenit se mezi místní, to snad nikdy nemůžete šlápnout vedle.

Poté jsem už zamířila k vodopádům Grand Galet. Musím zmínit i cestu vedoucí k vodopádům. Těsně před tím než přijedete k parkovišti u vodopádů narazíte na úzkou, klikatou cestu s opravdu velkým převýšením. Ani teď nechápu, jak jsem se tam vyhnula protějšímu autu. Jestli jsem se na Réunionu za celou cestu někde bála, tak to bylo tady. Vodopády Grand Galet jsou impozantním přírodním útvarem, kdy voda padá z výšky asi 25 metrů. Tato výška dává vodopádům jejich majestátní a ohromující vzhled. Jsou obklopeny bujnou tropickou vegetací a obrovskými balvany. Tato kombinace vytváří pohádkovou atmosféru a dává návštěvníkům pocit, že se ocitli v pralese. Trochu níže se nacházejí nádherné přírodní bazény, kam voda dopadá. Tyto bazény jsou ideálním místem pro osvěžující koupání.

Dále jsem se zastavila na jedné z nejznámějších a nejoblíbenějších pláží Grand Anse. Moře bylo bouřlivé a koupání je zde zakázáno. Často sem lidé chodí na pikniky, jen tak si sednout a odpočívat. Moje další zastávka, a také přenocování bylo ve městě Saint Pierre. Má bohatou historii, která sahá až do 17. století, kdy byl ostrov Réunion kolonizován Francií. Město hrálo významnou roli v obchodu s otroky a bylo jedním z hlavních ekonomických center na ostrově. Oproti předchozím místům, tu najednou bylo rušno. Promenáda u moře, restaurace a hustá doprava.

Ubytovaná jsem byla v hotelu Villa Delisle, což je příjemný čtyřhvězdičkový hotel přímo u pláže. Pokoj byl extrémně prostorný a moc hezký. Pláž u tohoto hotelu je spíše městská, koupat se tu dá, ale netrávila bych tady kvůli pláži více dní.

Ráno jsem měla prohlídku pětihvězdičkového hotelu Palm Hotel and Spa, ocení ho především náročnější cestovatelé. Hotel není přímo na pláži, ale z některých kategorií pokojů má výhledy na oceán. Najdeme tady i soukromé vily, ty jsou nové a moderní. Jela jsem se podívat do vesničky Entre-Deux, kde můžete prozkoumat tradiční kreolskou kulturu a zvyky. Místní obyvatelé jsou hrdí na svou kulturní identitu, to se odráží i v jejich kuchyni, hudbě a na festivalech. Našla jsem tu dokonce kavárnu, kde měli svou vlastní kávu. Počasí mi v tu chvíli moc nepřálo, tak jsem jen odpočívala a pozorovala okolní život.

Dále jsem na doporučení našeho místního partnera a jela na pláž L´Etang Salé. Tato pláž má černý vulkanický písek a dá se tu surfovat. Kdybych měla více času, tak bych na surf určitě šla. Pláž byla krásná a určitě tuto zastávku doporučuji. Přesunula jsem se přímo pod sopku do velmi jednoduchého ubytování L´Ecrin, s pěkně zrekonstruovanými pokoji. Byla jsem trochu v šoku, protože navečer venku bylo asi 11 stupňů a takovou zimu jsem dlouho nezažila. 🙂 Našla jsem si na Google, že kousek ode mě dělají burgery, tak jsem tam zavítala. Ve vesničce Bourg Murat byla pouze benzinka, muzeum sopečných aktivit, pár domků a moje ubytování. Bylo tam naprosté ticho, tma a zima. To zní jako sen, že? Na burgeru jsem si pochutnala v teple svého ubytování. Mým plánem bylo velmi brzy ráno vyrazit na sopku. I přesto, že jsem byla nahoře u kráteru před osmou hodinou ranní, tak mi počasí vůbec nepřálo. Pršelo, byla extrémní mlha a foukalo. Musela jsem výlet do kráteru bohužel zrušit.

Další zastávku jsem měla v Cilaos, řekla jsem si, že tam pojedu rovnou po nezdařeném výletu na sopku a aspoň budu mít více času to tam prozkoumat. Cilaos je městečko v horách a vede sem pověstná cesta se 400 zatáčkami. Asi hodinu se pořád stoupá. V některých úsecích vede cesta těsně kolem skály, kde se vejde pouze jedno auto. Proto, když vjíždíte do takové části, musíte troubit. Ne jednou se mi stalo, že jsem sice troubila, ale stejně mi tam někdo vjel, a pak jsme se museli vyhnout. Byl to celkem adrenalin. Po příjezdu do Cilaos jsem zahájila můj klasický hon na kávu a prošla tak celé centrum i okolí. Ubytovaná jsem byla v menším hotýlku Le Vieux Cep.

Ráno jsem se vydala na trek a mým cílem byl přírodní úkaz La Chapelle. La Chapelle je soutěska, ze které vytéká říčka. Krásné místo a moc fajn procházka. Šlo se hezkým lesíkem a nebylo to vůbec náročné. Určitě to zvládnou i děti. Ke konci se asi třikrát musela přebrodit řeka.

Z Cilaos jsem jela znovu tou šíleně klikatou cestou zpět k pobřeží. Měla jsem namířeno do svého posledního ubytování na pláži. Hotel Ness by D Ocean je moderní čtyřhvězdičkový hotel na severozápadě ostrova. Dostala jsem pokoj na střeše, odkud byl parádní výhled z velké terasy. Přijela jsem akorát před západem slunce, tak jsem se šla projít po místní pláži. Došla jsem až k hotelu LUX Saint Gilles, který máme také v nabídce. Na pláži byli místní i turisté, se skleničkou vína si užívali krásné výhledy na západ slunce. Skvělá atmosféra. Měla jsem konečně chvíli pro sebe, abych se zamyslela, co všechno jsem za těch pár dní viděla a zažila. Cítila jsem vděčnost, že jsem mohla navštívit Réunion.

Poslední ráno jsem ještě vyjela na vyhlídku Maido, nabízí úchvatný výhled na hory v Mafate. Následovala krátká návštěva hotelu LUX, kde jsem měla oběd, poté už jsem se vydala směrem k letišti. Musela jsem ještě umýt a vysát auto. Měli ze mě na benzince asi srandu. Nikdo tam totiž neuměl anglicky a snažili se mi vysvětlit, jak funguje myčka. 🙂

Všechno jsem nakonec zvládla. Vrátila jsem auto bez jediného škrábance a byla na sebe pyšná.
Jsem si jistá, že Réunion toho má ještě daleko více k objevování, jen to chce více času. Tak třeba zase příště.

Réunion Jakuba Antoše