Namibie

Pro cestu do Namibie je pro občany ČR vízová povinnost (od října 2019 lze přímo při příletu). Namibijská republika se nachází na jihozápadě Afriky, po obou stranách obratníku Kozoroha a u jižní části Atlantického oceánu. Sousedními státy jsou Jihoafrická republika, Botswana, Angola a Zambie. Rozkládá se na ploše 824 292 km2. Počet obyvatel se pohybuje okolo 1,8 mil. Hlavním městem je Widhoek, který se nachází zhruba ve středu země. Jde o jeden ze států, které mají nejnižší hustotu obydlení v Africe.

Nejdelší řekou Namibie je část řeky Okavango na severu, v tzv. Capriviho výběžku, a také část řeky Zambezi. Při pobřeží se rozkládá poušť Namib, ve vnitrozemí pak poušť Kalahari. Savany a pastviny tvoří asi 45 % rozlohy státu. Většina Namibie je klasifikována jako suchá a polosuchá oblast. Subtropické pouštní podnebí je charakterizováno širokým rozsahem teplot, nízkými dešťovými srážkami a vlhkostí. Severní část má podobné podnebí, ale je mírnější a méně suché. I když se používají termíny léto (listopad až duben) a zima (květen až říjen), není to stejné jako v evropských podmínkách. Teploty jsou závislé na nadmořské výšce a měsíci. Od dubna do září, tzv. suché období, je obvykle chladno, příjemně a sucho. Průměrné teploty jsou kolem 25°C, v noci však teploty mohou klesnout i pod bod mrazu. Většina dešťových srážek připadá na léto od prosince do března, deště mohou být dlouhé a vydatné a to hlavně v severních oblastech. Čím více se jede na jih a západ, tím je podnebí sušší, mnoho oblastí na jihu Kalahari a část pouště Namib nemá dešťové srážky žádné. Teploty mohou stoupat i na 40°C.

Většina namibijských dálnic je asfaltová. Jsou obvykle široké a dobře značené, jejich hustota odpovídá hustotě obyvatelstva. Na dálnicích je malý provoz. Méně důležité silnice jsou většinou štěrkové, ale i ty jsou dobře udržované a průjezdné (umožňují i jízdu 100 km v hodině). Většina turistických míst s výjimkou Bushmanladu je dostupná autem 2×2. Do odlehlých míst a zejména v době dešťů je potřeba auto 4×4 nejlépe cesta ve skupině několika aut.  

Život křováků

Prvním předsudkem, který je třeba vyvrátit, je to, že Křováci jsou nomádi. Křovácké rodiny žijí v jasně vymezených teritoriích, ve kterých hledají potravu. Teritorium mívá obvykle ve svém středu vodní zdroj a v ideálním případě obsahuje všechny základní suroviny, které rodina potřebuje. Skupina uznává právo teritoria, které se předává z otce na nejstaršího syna. Proto při přípravě návštěvy místních je zapotřebí jejich svolení. Život křováků jakožto lovců a sběračů závisí na dokonalých znalostech místní fauny a flóry. V poušti Kalahari je logicky nouze o vodu, a proto Křováci dokonale znají druhy kořenů a hlíz, které mohou být náhradním zdrojem drahocenné vody. Dle potvrzených výzkumů je známo, že hlavním zdrojem potravy je sběr (80%) zabezpečovaný ženami a dětmi. Lov činní pouze 20% zdroje potravy. Již dvanáctileté dítě může znát i 200 užitečných rostlinných druhů, dospělý více než 300. Jejich adaptabilita je patrná právě na schopnosti přežít v extrémních podmínkách. Pozoruhodný je také jejich sociální systém, zaměřený především na udržování a rozšiřování přátelských a harmonických vztahů uvnitř skupiny a mezi jednotlivými skupinami. Jedním z takových sociálních mechanismů je pravidlo rozdělování masa mezi skupinu při velkém úlovku. Dalším je také povinnost vzájemného půjčování osobních věcí. Mezi skupinami slouží k utužování vztahů také exogamie, tj. povinnost nalézt si životního partnera mimo vlastní skupinu, stejně jako propracovaný systém výměny dárků. Prostředí a teritorium omezuje velikost skupiny na maximálně 80 až 120 osob žijících a pohybujících se společně. V nepříznivých časech se tento počet ještě více sníží, takže se pak skupina skládá jen z rodinných příslušníků. Vše, co potřebují, musí být buď schopni nést, nebo nalézt v buši. Protože nikdo takřka nic nevlastní, nikdo není bohatší a nemá tedy ani vyšší společenský status. Skupina má reálního vůdce, většinou jde o staršího dobrého lovce nebo vlastníka práv na vodu. Při rozhodování skupina k názoru vůdce sice přihlíží, nicméně jeho slovo není absolutní.

Jejich adaptabilita je patrná právě na schopnosti přežít v extrémních podmínkách. Pozoruhodný je také jejich sociální systém, zaměřený především na udržování a rozšiřování přátelských a harmonických vztahů uvnitř skupiny a mezi jednotlivými skupinami. Jedním z takových sociálních mechanismů je pravidlo rozdělování masa mezi skupinu při velkém úlovku. Dalším je také povinnost vzájemného půjčování osobních věcí. Mezi skupinami slouží k utužování vztahů také exogamie, tj. povinnost nalézt si životního partnera mimo vlastní skupinu, stejně jako propracovaný systém výměny dárků. Prostředí a teritorium omezuje velikost skupiny na maximálně 80 až 120 osob žijících a pohybujících se společně. V nepříznivých časech se tento počet ještě více sníží, takže se pak skupina skládá jen z rodinných příslušníků. Vše, co potřebují, musí být buď schopni nést, nebo nalézt v buši. Protože nikdo takřka nic nevlastní, nikdo není bohatší a nemá tedy ani vyšší společenský status. Skupina má reálního vůdce, většinou jde o staršího dobrého lovce nebo vlastníka práv na vodu. Při rozhodování skupina k názoru vůdce sice přihlíží, nicméně jeho slovo není absolutní.    

Himbové v kouzelné Namibii

Himbové jsou etnikum žijící v severovýchodní Namibii v regionu Kunene neboli v Kaokoland a na jižním pobřeží Angoly. Jejich počet se odhaduje na 15 000 – 20 000 v Namibii a 10 000 v Angole, různé zdroje ale uvádějí poměrně odlišná čísla. Jsou historicky totožní s etnikem Herero, od kterého se liší pouze místem výskytu a mnohem omezenějším přijetím životních norem evropských kolonizátorů. Hlavním zdrojem obživy je pastevectví. Himbové nepřejali evropský styl oblékání a jejich vzhled je velice charakteristický. Vyšší důraz než na samotné skromné ošacení je kladen na ozdoby a úpravu vlasů. Ženy nosí ručně vydělávanou kozí nebo hovězí kůži kolem pasu, muži kus kůže jako sukni. U obou pohlaví zůstávají hruď a břicho po celý život nezahalené. Himbové chodí na boso nebo nosí boty z hovězí kůže, případně vyrobené ze starých pneumatik. Muži v dětství mají vyholenou celou hlavu s výjimkou jednoho copu nad čelem. Tento cop je rozdělen do dvou v období hledání manželky. Po svatbě muž nechává vlasy volně růst na celé hlavě a svazuje je do kožené pokrývky, kterou sundá jen jednou za zhruba dva roky kvůli úpravám. Pro ztužení účesu používá tuk a hobliny. Ženatý muž nosí náhrdelník z mušlí, pokud je vůdcem vesnice, tak i postupně předávaný železný náramek jako symbol svého postavení.